Už běžim...

Byl únor. Takovej ten třeskutej. Bludně šedivej po čtvrté hodině odpolední. Neklouzala jen zebra přechodu pro chodce. Prostě klouzalo město celý. Jenže mě nebavilo jezdit hromadnou dopravou, tlačit se v těch krabičkách na kolejích, na kolech. Takže když to nebylo dál než muselo být, tak jsem prostě brouzdala městem pěšky. Ale byl únor, musela jsem přes půl města, takže i mě postihlo to nutkání doběhnout tramvaj. Z kanclu jsem vyběhla i přes tu zimu na lehko a sprintila směrem na zastávku Právnická fakulta. V běhu jsem dobrá, ale to jsem netušila, že mé kecky na namrzlém terénu Starého Města můžou rázem být nový tréninkový mód pro Sáblíkovou. Prý Pražáci nedobíhají tramvaje. Jenže já fakt musím. Chtěla jsem Tě vidět. Stála si mi za to. Včera jsme se potkaly v kavárně při placení na kase. Platila si první. Když jsem se blížila, věděla jsem, že mě zajímáš. Jenže jsem tušila, že se jen mineme. Navíc jsem tu byla s lidmi z práce a ti už zaplatili a venku mávali na taxík. Takže ses mi mohla jen líbit. Když ses otočila od kasy, věděla si, že Tě sleduju. Ale necukla si pohledem. Podívala ses přímo do očí, výzva, hrdost, laškovnost, provokace. Šla jsem ke kase a i když hrozilo, že do ní narazím, přijala jsem výzvu a otočila se za Tebou a Ty ses ohlédla. Byla jsem rozhodnutá, že pokud neodejdeš z kavárny pryč, tak si nechám ujet taxi. Koneckonců tížila mě samota dýl než je zdrávo a prostě už jsem nechtěla, aby to tak bylo. Takže jsem to nechala koňovi, ten má větší hlavu. Jakmile zaplatím, otočím se a budeš tam, nechám ujet tágo s kamarády a půjdu po Tobě. Skoro jsem se začala bát, že to tak bude. Srdce po krachu bolelo příliš dlouho, abych dokázala flirtovat. Ale dneska se to Tvým pohledem zlomilo. Bylo to ve vzduchu...