Mám na stole sklenku Dornfeldera a čekám na Tebe. Čekám a toužím po té chvíli, kdy mne tu najdeš uprostřed rozepsané kapitoly, přistoupíš za má záda a jemně mi začneš pod košilí masírovat ztuhlé svaly na mé šíji. Příjemnost toho okamžiku zpomalí mé psaní. Přestávám psát, prsty stále na klávesnici. Tvá masáž ustává také. Nakloníš se k polibku mého krku, jemně hryzneš, natáhneš se pro mou sklenku a usrkneš červeného. "Jen tu kapitolu dopiš, já počkám v posteli, když si ji budu moci ještě dnes přečíst." Věděla jsem, že tuhle kapitolu dopíšu velmi rychle...
Žádné komentáře:
Okomentovat