Bubliny

Odpolední vedro ustupovalo, ostré barvy dostávaly v podvečerním slunci zlatavý nádech. Byl to právě ten okamžik, kdy každému to na fotce slušelo o trochu víc. Mé oči přestaly mhouřit proti ostrým paprskům a ostřily namísto fotoaparátu na objekty na scéně. Natáhla jsem si nohy pohodlně před sebe a opřela se zády o vyhřátou zeď malého bistra na Náplavce. Dřevěné obložení ještě temperovalo a vzdáleně připomínalo teplotu druhého těla. Jen bylo pro tu představu příliš tvrdé, nepoddajné, neosobní. Obsluha nepřicházela, ale čas i přesto plynul příjemně, nevytáčivě. V líném tempu jsem očima přecházela celý panoramatický záběr pomezí kočičích hlav a hladiny Vltavy. Korzovala jsem zleva doprava a zprava doleva...zleva doprava...a zorničky pokaždé přibrzdily na tom úchvatném ženském pozadí, které se vždy zlehka a pevně třeplo v okamžiku, kdy jeho majitelka hodila do vzduchu rackům kousky bagety. Na to se dalo koukat. Konec korza, tohle se teď stalo středobodem zájmu. Ve chvilce vyrušení servírkou z bistra jsem si i pro mě nečekaně objednala láhev Bohemky. Nikdy jsem si netroufla jí vypít sama samotnou. Možná jsem podvědomě doufala, že to nebudu muset podniknout právě dnes. Společnost krmičky racků by se mi líbila. Objektivně hodnoceno nejen podle pozadí, ale i podle profilu tváře, kterou ukazovala v okamžiku shybu do režného vaku pro další kus bagety. Další tenhle pohyb jsem zmeškala při komunikaci se servírkou, která přinesla lahev a dvě sklenky. Nechala jsem jí přitom, že láhev je pro dva. Jen jsem nechala nalít pouze pro sebe. Fokus mých očí zaostřil zpět na oblíbený záběr. Tentokrát jsem jí viděla v podřepu hrabajíc ve svém lodním vaku. Přestala štrachat a pozorně pohlédla směrem ke stolkům. Mimoděk jsem se trošku narovnala a usrkla bublin. Krmička ale koukla k vedlejšímu stolku, k prázdnému, ještě neuklizenému stolku. Že by tam seděla předtím? Zapomněla si tam snad sluneční brýle a teď je marně hledala? Nebo hledala místo, kam si sedne, když už jí došlo potravinové palivo? Rychle se zvedla z podřepu, nechala ležet vak a popoběhla ke stolku ve chvíli, kdy servírka začala uklízet. "Můžu ten chleba?" Tak to jsem se sekla, netipovala jsem jí na dojížděčku proviantu. Servírka se na ní usmála. "Samozřejmě, vždyť jste ho platila." Slečna vzala tři kousky, usmála se a vrátila se, trhajíc již cestou chleba na další kousky pro chechtavé ptactvo. Obratem jsem kývla na servírku a objednala si pečivo. "Co k tomu?" Rychle jsem odvětila bez vysvětlování: "Nic, díky, jen pečivo." Šampus a chleba. To je hostina. Servírka přinesla novou ošatku. A já vyčkávala na svém lovu. Pozadí krmičky třeplo při posledním rozhozu a já hodila svou návnadu. Když se otočila, nabídla jsem svou ošatku dopředu a mávla něco mezi pozdravem a přivoláním. Pochopila to hned. Tedy ten čitelný záměr, ten nečitelný jsem si ještě nechala pro sebe. Přišla blíž. "Fakt nebudeš?" Tykání se mi líbilo. "Ne, díky, líbí se mi jak krmíš chechtáky, tak jim klidně přihoď..." Usmála se, vzala pečivo a vrátila se třepat svou krásnou zádí. No, tak to bylo rychlý seznámení - neseznámení. Co bude dál? Asi nechám nahozeno a uvidím. Dokrmila posledním kouskem, přehodila si vak přes rameno, usmála se směrem ke mě a já jí to oplatila. Teď odejde. Tak ty bubliny si dneska asi vypiju sama. Váhavě se rozešla. Kupodivu mým směrem. Štrachala při tom zase v báglu. Snad mi proboha nebude chtít ten chleba platit? Už jsem byla nachystaná to rozporovat. Vytahovala ruku z vaku a místo peněženky se v ní objevila potravinová dóza. Obratem jí odcvakla a já uviděla čerstvou várku jahod. "Nemohla bych Ti na oplátku za ten chleba nabídnout jahody? K těm bublinám by se Vám báječně hodily, ne?" Vypadala jsem překvapeně. To tykání a vykání v jednom souvětí mě zmátlo. "Nám?" Mrkla směrem k druhé skleničce. Pochopila jsem, kam míří. "Néé, to je jen angažovanost místní obsluhy. Zřejmě doufaly, že mi s tím někdo pomůže, protože správně odhadli, že běžně si sama celou láhev neobjednávám." Usmála se a postavila jahody na stolek. "Tak to mohu tedy nabídnout jahody pouze Tobě." Náhlá myšlenka mi vnukla odpověď. "Jahody jsou k šampusu skvělá volba, jenže pokud to budu muset vypít sama, tak se do mě už ty jahody nevejdou. Ledaže bych Tě poprosila, jestli bys mi s těma bublinama nepomohla a já bych si tak mohla dopřát i kus těch jahod...?" Lodní vak přistál na zemi pod mým stolkem. "Beru, tomu říkám nabídka...!" Cítila jsem, že můj oční fokus si vybral z celé Náplavky ten správný objekt zájmu. Vzpomínka na ten večer bude snad chutnat nám oběma...